Velký výchoz

Rudní žíly nacházeli horníci zpočátku podle volných úlomků na zemském povrchu, pomocí virgule anebo hloubením průzkumných šachtic. Ta část ložiska, která je viditelná na zemském povrchu, se v hornictví nazývá výchoz. Těžba obvykle začínala pomocí jednoduchých nástrojů (špičáku, kopáče) směrem od povrchu do hloubky (1). Od jisté hloubky musely být stěny šachty zabezpečeny vzpěrami (2). V nejhlubším místě dolu se hromadila dešťová a podzemní voda, což ztěžovalo dobývání. Voda musela být vynášena džbery, stejně tak jako ruda a jalová hornina (hlušina). Hlušinu sypali horníci na haldu před vstupem do dolu (3). Po dosažení určité hloubky se transport vody a materiálu stal příliš drahým a provoz byl zastaven. Pouze k vydatnějším rudním polohám byly raženy nákladné odvodňovací a těžební štoly (4). Tímto způsobem mohl být otevřen celý horský svah (5).

Zde na „Velkém výchoze“ vystupuje na povrch přes metr mocná zlomová zóna, která vznikla před stamilióny let při pohybech zemské kůry. Přesné stáří pohybů není známo. Do systému drobných doprovodných trhlin pronikaly z velkých hloubek horké křemičité roztoky bohaté na rudní složky, z nichž se vyloučily siderit (FeCO3), fluorit (CaF2) a hlavně křemen. Během času byly nadložní horniny odneseny a primární rudy podlehly na zemském povrchu zvětrávání. Siderit se přitom přeměnil na limonit (hnědel) a zvětrávací zóna se nabohatila železem. Železná ruda byla zpočátku hlavním předmětem těžby, později se pozornost obrátila na fluorit (ten se nejspíše dobýval hlavně podzemním způsobem).

Úzká štěrbina („pinka“) ukazuje, jak těžba sledovala zrudněnou zónu od povrchu do hloubky. Jak hluboko tato dobývka původně sahala, není známo. Pinka končí náhle ve svahu, nejspíše proto, že se těžba stala obtížnou nebo tam rudní zóna končila. Početné drobné pinky na povrchu ve směru dobývky vznikly při hledání pokračování rudní žíly.