Střední štola

Fluorit (kazivec, chemicky fluorid vápenatý) není ve Smrčinách příliš rozšířený. Vlivem obsažených příměsí může mít nejrůznější barvu, od žlutozelené až po fialovou.

Původně sloužil jako nepostradatelná příměs při hutnění železa, kde snižoval bod tavení rudy. Později se stal důležitou surovinou pro sklářský průmysl, neboť zlepšuje tekutost sklářského kmene. Historická sklářská výroba ve Warmensteinachu vedla ke znovuotevření opuštěných železnorudných dolů za účelem dobývání fluoritu. Kromě toho se přebíraly staré odvaly.

Na stanovišti je možno vidět středně velkou haldu a za ní vstup do štoly. Haldový materiál pochází z této štoly, která je na konci zabořená. Po asi 40 m je ze štoly vyražen cca 20 m dlouhý svislý světlík, který vyúsťuje na zemský povrch v místě dalšího zastavení.

Tradiční ražba želízkem a mlátkem byla doplněna metodou sázení ohně. Při něm se čelba na konci štoly nejdříve rozpálí ohněm. Po polití horkého povrchu vodou dochází k silnému pnutí, které má za následek drcení horniny. Světlík působí jako komín, který usnadňuje hoření a odvádí dým. Větrání dolu bylo regulováno tzv. větrnými vraty, která zamezovala příliš prudkému tahu.

K osvětlení dolu se v minulosti používaly nejprve louče, což byly třísky ze smolného dřeva. Louče vydržely jen krátkou dobu a při hoření vyvíjely mnoho kouře. Později se svítilo lojovými nebo olejovými lampičkami, které sice šířily žluklý zápach, avšak hořely nesrovnatelně déle. Obrovský pokrok přinesly v 19. století karbidové lampy, které konečně umožnily vidět to, co se nachází přímo na čelbě.

A nakonec: Proč se těmto důlním dílům říká německy „Tagschacht“ („denní šachta“) a „Tagstollen“ („denní štola“)? Protože jsou vyústěny přímo „na den“, tj. na denní světlo.