Životní podmínky horníků

Kvůli rostoucí poptávce po kovech hrála středověká těžba stále větší roli a panovníci za tímto účelem udělovali různá privilegia. Mezi tato privilegia, známá také jako hornické svobody, patřila například to, že horníci nemuseli platit daně ani vykonávat nucené práce. Byli také osvobozeni od vojenské služby. Pokud bylo pro doly potřeba dřevo, horníci si ho mohli těžit z panovnických lesů. Horníci měli dále právo na volný pohyb a bylo jim dovoleno přejíždět cizí pozemky nebo využívat vodní cesty. Pokud jim nebylo zajištěno bydlení, mohli si postavit dům tam, kde chtěli.

Tyto hornické svobody a vlastní soudní pravomoci neplatily pro všechny a značný rozdíl v osobních právech jistě vedl k obtížím v soužití s ostatními obyvateli příslušné hornické oblasti. Horníci ve Smrčinách se skutečně netěšili velké oblíbě. Protože byli známí svým bezohledným zacházením s vlastníky půdy, často docházelo ke konfliktům. Zda to byl důvod, proč horníci často žili ve vlastních osadách, není známo. Jisté však je, že ve větších hornických revírech existovala dokonce celá „hornická města“. Velmi jednoduché domy horníků a jejich rodin se také nazývaly „Trüpfhäuser“ (doslova „odkapávací domy“). Práce horníků byla fyzicky náročná: začínala v časných ranních hodinách a večer, když se vraceli domů, bylo jejich oblečení často zcela promáčené. Navíc dřina nepřinášela nijak vysoké mzdy. Horníci sice dokázali uživit sebe a své rodiny, ale rozhodně nežili v luxusu a bohatství. Nebyli placeni podle odpracovaných hodin, ale spíše podle produkce horniny obsahující rudu.

Aby se horníci nedostali do finanční nouze třeba kvůli nehodě, úrazu nebo problémům s odbytem rudy, spojovali se do hornických cechů - „Knappschaftu“. Členové cechu přispívali svými vlastními finančními příspěvky a do cechu plynuly i pokuty. Pokud měl horník nehodu nebo onemocněl, mohl tak doufat ve finanční podporu.